Dopolední cestou do města,
usmála se na mě žena,
prsa měla nejmín za bura,
z koutku úst mi málem tekla slina…
Sedl jsem si lakonicky naproti,
přes uličku díval se jí na skripta,
vypadala, že studuje vysokou,
a možná, že je filozofička…
V Praze vystoupila předčasně,
nedojela se mnou ani na konečnou,
úsměv jsem jí ovšem vrátil statečně,
to kdyby příště, jeli jsme stejnou cestou…
Úsměvem nečekaným a hezkým,
v metru se se mnou, pak rozloučila zrzka,
tichý vzkaz jejích rtů od dveří,
jen jsem se divil, co se to děje dneska?!
Mám někdy pocit, že má kravata,
je zodpovědná za úsměv cizích slečen,
košile taky někdy pomáhá,
oblečen ve výtahu, riskuji býti svlečen…
Mám opět pocit, že má kravata,
s košilí zodpovědná je za úsměv slečen,
jindá se mi to totiž často nestává,
v obnošeném triku – riskuji býti trefen…
