(2008, Daniel Král)
Už jsem zas trochu štastnej, nejsem sám i když to zdá se,
křídla, žádný nemám a přitom z bláta k nebi vzlítám,
chci se ještě učit, co je láska a proč jí nechci ztratit,
ráno, vždycky zívám, když se večer do vesmíru dívám…
ref.:
Jak se občas koukám – nechápu svět,
tak se vyplatí i přemejšlet,
i když chyby sekám třeba celej den,
naději mám, nejsem ztracenej…
Už se těšim až objevim sad,
kde bude jedna jabloň růst napořád,
až mi to slíbí, otevře pupeny,
tam někde u ní, zapustim kořeny…
Krása ta není všude, teprve to jednou zase bude,
a to mě, hodně učí, protože vždycky neslyšíš i když máš uši,
tak ráno, vždycky zívám, když se večer do vesmíru dívám…
